Roman Franta je nejznámější svými obrazy, v nichž se to hemží brouky. Když tyto obrazy zahlédneme, je na první pohled jasné, o jakého autora se jedná. Zaměnitelnost není možná. Ale není to jediná kapitola v umělcově malířské cestě, byť zatím asi ta nejmarkantnější. A přestože jich můžeme najít několik, zdánlivě různých, mají společný základ. Jsou to především rostlinné a zvířecí motivy, k nimž se postupně přidala témata společenská. Za studií na AVU Roman Franta maloval nejprve obrazy jako jakési echo abstraktního expresionismu a japonské kaligrafie. Zároveň také rád fotografoval detaily v přírodě (fotografuje rád vůbec, nejen přírodu). A z tohoto zájmu vzešly ještě za studií po roce 1995 první obrazy o skrumážích rostlinných motivů, třeba obraz Kmeny. A také obrazy plodů, které jsou jakoby rozsypané neznámo kde a z jejichž nekonečné struktury autor zachytil jen vykrojený detail z hromady tvarů namačkaných jeden vedle druhého. Zlomové byly pak obrazy Křoví a Rýže z roku 1996, v nichž se jednotlivé tvary miniaturizovaly na stovky listí a rýžových zrnek. Ty se začaly před očima hemžit a chvět a vytvářet optický efekt. Jednotlivé tvary zrnek a lístečků jsou namalovány s detailně realistickým propracování, ale celkový dojem je jakési abstraktní mihotání. Současně se začíná objevovat i zvířecí svět: zejména obrazy proplétajících se hadích těl, z jejichž změti ale vidíme zase jen výřez, takže struktura propletenců může pokračovat v podstatě do nekonečna. A poté přicházejí na řadu slavné „broučí“ obrazy. Brouk se změnil v elementární stavební jednotku, stal se jakýmsi znakem, který bylo možné seriálně řadit do struktur. Z broučích jednotek pak vznikla série portrétů - například Nick Cave, Martin Kippengerger, Mick Jagger, Timonthy Leary, Beatles, osobní přátelé, ale třeba také Václav Havel a Václav Klaus. A tady do hry vstupují po roce 2000 právě i ona společenská témata s politickými konotacemi (Georg Baselitz a Adolf Hitler odchází, Ladinova armáda, Ghandi a další). A aby toho nebylo málo, připojují se citace slavných děl z dějin umění a z tenisového prostředí (Roman Franta hraje rád a výborně tenis). Jednotlivé motivy, pocházející ze vzájemně odlišných sociálních světů, se často potkávají v jednom obraze. Je to vlastně taková malířská koláž. Ironie a někdy až sarkastický humor, přítomný už v počátečních rostlinných a živočišných strukturách, zde vystupuje plně do popředí. Střet dvou různorodých teritorií, třeba rozpřáhající se figury tenistky Williamsové, portrétu Andyho Warhola a kus obrazu Davida Hockneyho v pozadí, nemá žádnou zásadní logiku. Ale není nesmyslnost různých spojení v lidském příběhu všudypřítomná?
O nahodile podivných setkáních jsou i obrazy poslední autorovy série z let 2008 – 2009, vystavených na této výstavě. Téměř přes celé obrazové plátno vidíme v monumentálním měřítku kus těla zvířete - levhart, jaguár, bílý tygr, medvěd, žirafa, brouk roháč, hroch, gorila, chameleon, slon. A v růžku plátna pak kdesi v pozadí se krčí obrázek politicky známých míst – Bílý dům, Wall street, Reichstag, Big Ben, chrám Vasila Blaženého, Aurora, Mauzoleum V. I. Lenina, Říp, Sv. Vít , Strakova akademie. Vedle zvířat ze zoologické zahrady (Roman Franta prý v každém městě, které navštíví, jde do ZOO) je k vidění plejáda symbolů míst, kde se peče mocenské dělení světa. Setkání určitého, konkrétního zvířete, třeba jaguára s Bílým domem, je ovšem náhodné a nemá vůbec žádný další utajený význam. Ten je totiž daleko obecnější. Ač se to na první pohled nezdá, je tu skrytý ostrý historicko-politický ironický komentář. Obrazy jsou výsměšným symbolem historie lidské společnosti. Klidně by tam mohlo být namalováno Forum Romanum nebo Versailles. Nepochopitelné, zauzlované a iracionální nástrahy, které si sami na sebe pořád dokola od nepaměti vytváříme, tu prostě jsou. Nezbývá, než je s nadsázkou, humorem a ironickým šťouchnutím okomentovat. A to je právě to ono, co Roman Franta svými obrazy nabízí.
Ivona Raimanová