« Zpět na "„Z cest“ Pavel Piekar"

Úvodní text

Pavel Piekar, narozený roku 1960, vystudoval stavební fakultu na ČVUT v Praze a výtvarné školení získal u Bohumila Kutila a textilních výtvarníků Jana a Jenny Hladíkových. Podněty získané studiem šťastným způsobem ve své tvorbě spojil: vepsaly se nejen do technicky náročných barevných linorytů, ale poznamenaly také kresby.

Přestože kresby vznikaly bezprostředně před motivem, prozrazují víc než jen smyslové okouzlení architekturou a krajinou. Piekar zkoumá stavební hmotu, jíž vnutila tvar lidská vůle, a stejným způsobem zkoumá i reliéfy krajin, formované vnitřními geologickými silami. Obnažuje při tom proces zvětrávání, jímž se architrávy a sloupy s množstvím umně vyvedených detailů jakoby vracely zpátky do materie, z níž povstaly.

Tyto nezadržitelné návraty symbolizuje – bez ohledu na geografickou provenienci motivů – neklidná vodní hladina, na níž se tvary Benátek a jeho chrámů nebo osvětlené jadranské přístavy slijí v takřka nečitelnou změť skvrn. Pro toto fascinující zrcadlení však na téže obrazové ploše nalezneme klíč – v identifikovatelné krajině, konkrétním městě, přesně udané stavbě.

V klasickém malířství býval obraz vnímán – alespoň v první rovině – jako svého druhu zrcadlo nastavené světu. Ačkoli bylo toto bezprostřední spojení v mnoha ohledech zpochybněno, neztratilo na přitažlivosti – a to nejen pro diváka, ale i pro výtvarníka. Zejména pro umělce je to výzva, aby od pouhého dívání postoupil – jak to nazval Oskar Kokoschka – ke zření, aby – slovy Paula Kleea - zachytil nejen věci viditelné, ale dokázal zviditelňovat i věci prostým okem méně zřejmé.

Reprodukovat věci, které vidíme, je věcí technické zručnosti. Reprodukovat způsob, jímž se plochy bílé zdi rozpouštějí v paprscích slunce, nebo zachytit odraz osvětleného města na neklidné a každým okamžikem se měnící vodní hladině a pro to vše nalézt přesvědčivou zkratku, je náročnější. A zviditelnit, co je na první pohled nepostřehnutelné, tedy vyjádřit podstatu, nalézt vnitřní smysl, je úkol ještě mnohem náročnější.

„Ve dvacátém století se považuje umění – na rozdíl od řemesla – za produkt myšlenkového konceptu, nikoliv techniky,“ poznamenal Pavel Piekar a výstižně dodal, že „když se umělec naučí svoje řemeslo příliš dobře, vytváří špatné umění.“ Jinými slovy – dokonalá technika nemůže být v umění cílem, protože ji mnohem snadněji dokážou obstarat přístroje. Hranici mezi pouhým opticky dokonalým přepisem skutečnosti, situační zprávou o věcech kolem nás a uměleckým dílem odkazujícím k dalším významům je třeba pokaždé nalézat znovu. „Už desítky let se snažím naučit řemeslo co nejdokonaleji... kvůli figurálním kompozicím... studovat staré mistry.“ Právě kompozice je onou hranicí mezi ars a techné. Netýká se jen proporcí a rozvrhu hmot v obrazové ploše, protože i to se dá konec konců vyjádřit čísly, ale předurčuje míru, v níž je dovoleno uplatnit rukopis, stylizovat formy, harmonizovat barvy.

Kresby, které si Pavel Piekar přivezl ze svých cest po Itálii, Chorvatsku nebo po Šumavě, v sobě onu bezprostřednost „viděného“ bezesporu nesou. Zároveň ji ale přesahují – hledáním přiměřené a pokaždé jiné kompozice.

Anita Pelánová
Praha
únor 2010

N 50° 4' 58" E 14° 25' 10"