Výstava je inspirována sbírkou básní Bohuslava Reynka Had na sněhu. Reynkův text a jeho grafiky tvoří pozadí výstavy, na kterém Špaňhel vytváří vlastní obrazovou koncepci. Jeho autonomní malba je postavena do paralely k Reynkovým předlohám. K jeho vizionářským výpovědím, mystice a biblickým mytologickým zvířecím bytostem, jež zachycuje v jemném obrazovém předivu dokonalém jak síť pavouka. A tento svět pramenící z křesťanské ikonografie je obsahovým východiskem pro Špaňhelovy obrazy.
Nejde ale o světy identické. Převedením Reynkova textu a jeho grafik do malířské disciplíny Špaňhel vytvořil vlastní reinterpretaci Reynkova světa, který nechává volně defilovat ve svých obrazech, ale přetváří malířským jazykem a svou optikou. Jakkoliv můžeme považovat způsob Reynkovy kresby a Špaňhelovy malby za rozdílný, v prvém případě za komorní a křehký, ve druhém případě za rozmáchlý a razantní, je to světlo a práce se světlem, které oba spojují. Samotné tvary živých bytostí jsou u obou umělců utvářeny nikoliv povrchem zobrazených objektů, ale světlem vnitřní krajiny, která nemá žádný lokální světelný zdroj, ale září zevnitř.
Tato komparace vycházející z formální analýzy nepoukazuje jen na příbuznosti a odlišnosti. Je svým způsobem i něčím navíc, co se nedá přesně pojmenovat. Stává se nekonečným příběhem a otevřenou knihou. Stírá rozdíl mezi autorstvím, relativizuje originalitu a zdůrazňuje obecné principy umění. Na straně druhé poukazuje na individuální charakter uměleckého aktu, na spirituální pozadí umělecké tvorby, která má kolektivní historickou podstatu, a z jejíž základny se originalita teprve zjevuje.
Miroslav Pesch