« Zpět na "Eva Vlčková a Petr Vlček: Elective Affinities"

Úvodní slovo Jiřího Machalického

Spřízněni volbou

Komorní výstava Evy a Petra Vlčkových samozřejmě nemůže postihnout celou názorovou šíři jejich tvorby, ale přibližuje aspoň v náznaku jejich vyhraněný projev.

Petr Vlček patří ke generaci nastupující v závěru 80. let, která dokázala v osobitém ztvárnění využít odkaz různých, někdy i zdánlivě protichůdných proudů minulosti. V jeho práci je znát vliv symbolismu i kubistického tvarosloví a způsobu myšlení. Přitom mají jeho bronzové i skleněné sochy a také obrazy charakteristický rukopis. Projevuje se v nich rytmus opakovaných či znásobených tvarů, který zdůrazňuje umělcovo sdělení. Je pro něj ovšem podstatné i krajní zjednodušení, čímž autor dokáže ještě přesvědčivěji vystihnout své představy. Jestliže v minulosti odkazovaly objekty více k viděné skutečnosti, k lidským nebo i zvířecím figurám, pak v posledních letech je forma stále čistší a abstraktnější. I když zůstávají latentně přítomné symboly, s nimiž se v jeho tvorbě setkáváme v trochu jiné podobě již v dřívějším období. Jeho projev je založen nejen na prostupování a překrývání křehkých tvarů, na zkoumání vztahu mezi živou současností a stále inspirující minulostí, ale také na dokonale zvládnutých technických postupech. Umělec totiž často nespoléhá na nikoho jiného a své sochy vytváří od začátku až do konce sám. Osvojil si náročné technologie, které řada dalších umělců svěřuje specializovaným dílnám.

Skleněné objekty Evy Vlčkové jsou velmi úsporné, všechny výrazové složky jsou v rovnováze. Autorka dokáže využít možnosti zvoleného materiálu, aniž by zdůrazňovala efekty, kterých lze u skla snadno dosáhnout. S maximální střídmostí navazuje na minimalistické tendence a také na meziválečnou avantgardu. Její objekty někdy v sobě mají cosi ze strohé účelnosti architektonických návrhů. Tvary se v nich rafinovaně prostupují, přičemž umělkyně přesně zachází s poměry mezi jednoduchými geometrickými tvary a celkem, který vzniká jejich vyváženou skladbou. Důležitou roli hraje i světlo, které prozařuje objekty s různou intenzitou a také barevnost, která je pro každou sochu citlivě zvolená. Musí totiž odpovídat jejím harmonickým proporcím, ať už jde o prorůstající se křivky nebo přímky a plochy. Můžeme pak sledovat, jak Eva Vlčková umí vyvážit vnitřní a vnější prostor, aby tvůrčím způsobem navázala na předešlý vývoj. Na její tvorbě je obdivuhodné, že se dokáže ubránit svůdnému kouzlu skla, které některé umělce přivádí až k efektní, ale prázdné technické hře. Projev Evy Vlčkové se přirozeně vyvíjí, autorka se nedá strhnout planou virtuozitou, ale dosahuje harmonické a přitom vždy uměřené kompozice.

Cesty Evy i Petra Vlčkových jsou na první pohled rozdílné, spojují je však blízká umělecká východiska a zvládnutí řemesla, bez něhož nelze jejich náročné představy uskutečnit.

Jiří Machalický

N 50° 4' 58" E 14° 25' 10"