« Zpět na "„Lolita a ty druhé“ Josef Mžyk"

Úvodní slovo

Výstava malíře a grafika Josefa Mžyka (1944) v pražské Galerii Havelka má podtitul „futuretro“ vypůjčený ze stejnojmenného cd skupiny tata bojs z roku 2000. Důvod je prostý, spolu s názvem celkem dobře ilustruje nejen hlavní téma výstavy, ale i její celkem nezvyklý koncept.

Josef Mžyk věnuje svou pozornost v podstatě jen několika tématickým celkům. Ty zpracovává v obsáhlých řadách, které prostupují celá desetiletí. Především tedy jde o jeho osobní konfrontaci v čase v rámci jednoho tématu. Na jedné straně je jeho aktuální „tady a teď“, na druhé minulé století a období těsně po absolutoriu na akademii, které zřejmě většinu umělců ovlivňuje nejvíc. Další určující moment vychází z toho, že se Galerie Havelka zaměřuje hlavně na prezentaci tvorby aktivních třicátníků. Mezi ty Josef Mžyk svými pracemi ze 70. let, které v expozici početně převažují, dobrovolně a vědomě vstupuje. Testuje tedy současně i životaschopnost a nadčasovost svých kompozic ze stejného osobního životního období, ale v rámci jiné generace a v diametrálně odlišné době. Tenhle malý, lehce matoucí experiment, který svévolně vytrhuje z času, prostoru i souvislostí, podporuje také to, že je nemálo prací vystaveno poprvé a doba jejich vzniku není nijak zvlášť zdůrazňována, takže si divák nemusí vůbec ničeho všimnout.

Zvolený - od počátku skrytě konfrontační - přístup dovolil pokračovat ve stejném duchu i po formální stránce a zařadit do kompaktní a prostorově poměrně sevřené expozice několik výrazových i technických přístupů, které jsou pro Josefa Mžyka typické a do značné míry vymezují jeho tvorbu. Je to emotivní dynamická štětcová malba a proti ní plošné kompozice se silným dekorativním účinkem, charakteristické hlavně pro jeho civilistní tisky – litografie a serigrafie.

Expozici složenou ze dvou různých výtvarných poloh záměrně „zúhledňuje“ nekonfliktní instalace, která jednotlivé výrazové řady v závislosti na jejich formě a vizuálním účinku dělí v čisté linii do stěn. Práce navzájem sceluje i společné téma, které Josefa Mžyka provází v podstatě od počátku – a to je téma ženy. Ať je to portrét, akt, zátiší nebo toaleta, žena je prostě nějakým způsobem přítomná a zachycená na všech vystavených exponátech. Právě označení jednoho z posledních plátem posloužilo jako základ názvu pro celou výstavu.

Jak ukazují jednotlivé práce Mžykův příznačný projev je založený na v nejširším slova smyslu lineárním – v podstatě kresebném vyjádření a pak něčem, co je možné volně nazvat duálním principem absence a přítomnosti. Linearita je ve formě výrazných obrysových linií někdy očividná, jindy ji zase připomíná jen okraj barevné plochy nebo se ztrácí jako skica tužkou v obraze pod nánosy barev. Také ty jsou v obrazech stejně tak přítomné jako nepřítomné. Autor totiž rovnocenným způsobem využívá bílý šeps nebo papír, ať už jen prosvítající nebo účinný v ploše, která je nezřídka nejen větší než ta pokrytá barvami, ale „prázdná“ bývá i celá polovina plátna nebo podložky. Podobné je to i ohledně námětu a jeho vztahu k divákovi. Někdy je zobrazen reálný model, jindy literární postava nebo fantazie, například v případě křesla s odloženými šaty. Ženy, které jsou většinou zachycené v intimních chvílích, pak o divákově přítomnosti nevědí, nebo se vyzývavě předvádějí, ale přitom předstírají, že jsou samy a nakonec – v případě emotivního „portrétu“ hledí upřeně z obrazu a vynucují si tak bezprostřední oční kontakt.

Podtitul „futuretro“ označuje i to, co je v rámci tohoto malého projektu k vidění. Tedy to, co bylo, ale i aktuální tvorba, která otevírá dveře do budoucnosti. Jaká bude se teprve uvidí, ale podle výše naznačeného principu je jasné, že na této výstavě je už přítomná, i když na její konkrétní podobu vtělenou do obrazů je třeba si ještě počkat.

Radek Wohlmuth
kurátorský text

N 50° 4' 58" E 14° 25' 10"