Hudba se svou jedinečnou paletou barev, pevnou i rozvolněnou konstrukcí ploch a abstraktních forem, je plná obrazů, které čekají na štětec malíře a jeho transformující vidění, je plná tvárné, přímo fyzicky pociťované hmoty, která čeká na ruce sochaře, jakou jí dá konečnou podobu. Stejně tak obrazy, těla soch, příroda nebo architektura měst i všedních věcí jako je obyčejná dýmka jsou znějícími bytostmi, jsou plné tónů, mají svůj rytmus i potenciální hudební formu a jsou tedy příležitostí, aby ten, kdo je schopen je slyšet, jim dal tvar hudebního díla a ony tak mohly přesáhnout práh hmotné existence a vstoupit do subtilního světa idejí neseného tóny lidského hlasu nebo hudebního nástroje.
Těmi, kdo vyvolali tyto úvahy a především nás svou hudbou, obrazy a plastikami pozvali k dnešnímu komornímu setkání v Galerii Havelka, jsou americký hudební skladatel Leo Kraft a malířka a sochařka Anna Matoušková. Výstava se jmenuje Tóny ploch a je první z řady výstav projektu nazvaného Místa. Jeho dalším dějištěm budou napřesrok výstavní prostory Queens College Art Center a Chappell Gallery v New Yorku.
Slovo „místa“ není v tomto případě pouhým geografickým pojmem, představuje spíš osobní výpověď obou autorů nebo chcete-li oslavu míst, která pociťujeme jako inspirující, posvátná, nedotknutelná, citlivá, oslovující… místa, kde se potkáme sami se sebou, se svými přáteli, místa ve svém bezprostředním okolí nebo na druhém konci světa. Pro ně jsme ochotni riskovat, tvořit i milovat.
V předmluvě k albu Places Leo Kraft říká: „Jsou místa, která pro mě hodně znamenají a vstupují do mě víc než okolní svět – příroda, města a jejich zákoutí, lidská sídla … jsou to pro mě impulsy, každé místo ze mě dostane jinou hudbu pro jiné nástroje, to je pro mě stimul.“ Jeho osobní Benátky, jak je slyšel a zhudebnil ve skladbě Benátské reflexe, jsou lyrická zastavení i prchavé vidiny ubíhající po klávesnici klavíru, flétnový kvartet Cape Cod Sketches je strhující rytmickou hrou větru a mořských vln, jeho Washington Square je místem s osobitým tepem útržků dialogů vynořujících se z ranní mlhy, v barevnosti nástrojů, rytmu a kompoziční metodě doslova vidíme podivnou, leč v každém případě originální směsici ras a někde za rohem - snad? - hraje pouliční jazz band. I názvy dalších skladeb Leo Krafta vyvolávají obrazy – Jaro v přístavu, Hudson Valley, Pacifické mosty, Zahrada paměti. Přesto je to hudba, která se nevzdává posluchači jen tak a vyžaduje určitou hudební zkušenost. Můžeme v ní rozpoznat kompoziční postupy a formy skladeb, které vytvořili velcí mistři ranné i vrcholné polyfonie – kánon, imitace, fuga, fugato, partita nebo ricercar, ale to všechno naplněné „novou hudbou,“ jak ji přinesly vlny hudebních avantgard po r. 1950. Leo Kraft, letošní pětaosmdesátník, skladatel, pedagog, hudební teoretik a autor knih o hudbě, z nich čerpal a nový jazyk moderní hudby také spoluvytvářel. Svou hudbu od konce 60. let charakterizuje jako konec diatoniky a skrze volně pojatou tonalitu, dospívá přes dodekafonii, chromatiku a prvky seriální hudby k atonalitě a k experimentům s elektronickou hudbou. „Byl to pro mě vstup do nových světů,“ řekl. Experimenty jako nutné vývojové období ve skladbách Leo Krafta z posledních let pročištěním a zjednodušením přerostly do hudby, která ve svém rozletu stále nabývá na síle, otevírá se šťavnaté plnosti života a oddává se radostnému pocitu nad krásou světa.
Leo Krafta a Annu Matouškovou spojuje mnohé – uctivé přátelství trvající několik let, vzájemný obdiv k práci druhého a zejména podobná ne-li totožná témata, na kterých oba pracovali dříve, než se poznali. „Je hudba, která mě inspiruje přímo nebo hudebními náměty a stejně jako skladatelé při komponování i já používám ve své výtvarné práci obdobné postupy,“ říká Anna Matoušková. „Když jsem slyšela hudbu Leo Krafta, uvědomila jsem si, jak je promyšlená, vycizelovaná, že vzniká z potřeby vyjádřit to, co je pro něj důležité, že to jsou témata, na kterých mu záleží. Začala jsem jeho hudbu sledovat a vědomě na ni navazovat tím, co sama dělám. Imponuje mi, že se vrací ke starým hudebním formám, komponuje skladby na verše současných básníků i autorů ze 16. století a své skladby věnuje konkrétním místům i lidem, které má rád. Dobře zná evropskou hudbu a evropské hudební prostředí. V r. 2004 jsem ho pozvala na výstavu do Karolina. Překvapilo mě, jak vnímá moje skleněné plastiky, jak popisuje světlo v nich, detaily tvarů i jejich rytmus.“
Kolekce hudbou inspirovaných obrazů Anny Matouškové, kterou tady vidíte, je malou ukázkou toho, co bude vystaveno v New Yorku. Obraz Die drei Pintos je vytvořen na náměty stejnojmenné žertovné tříaktové opery Carla Marii von Webera z r. 1888, další „Vodní znaky“ je inspirován přímo hudbou Leo Krafta. V r. 2001 vznikla ve studiu společnosti Albany Records nahrávka Kraftovy skladby pro cembalo Zahrada vzpomínek. Anna Matoušková ji zmiňuje jako důvěrně známou skladbu, ale zde vystavený obraz „bílé“ zahrady je variací obrazu Zahrada v noci z r. 1995, a je stejně jako zbývající dva dokladem toho, že autorka své téma rozvíjí variačními postupy a že variace mají v její tvorbě hlubší kořeny. Pracuje však výtvarnými prostředky, tzn. řeší totéž, ale jinak v barvě nebo v detailu, formální schéma je dané. Své obrazy i skleněné plastiky vždy řadí do větších celků, které viděny jednotlivě, nemůže divák nahlédnout v celé šíři a logickém vývoji. Tak je tomu i se dvěma skleněnými plastikami, malými architekturami, které tu vidíte. Tyto tvarové konfigurace jsou součástí dvou programových celků Čísla a Písmena, na kterých Anna Matoušková pracuje už od 90. let. Nemůžete je vidět v celistvosti nejen proto, že tu jsou jen dvě, je tu málo místa, ale především proto, že jsou pouhými zastaveními na cestě, která ještě neskončila. Neboť variace jsou příležitostí k rozvíjení a navazování.
A ještě jedna věc oba tvůrce spojuje – a sice zvláštní, možná nečekaný vztah k abstraktnímu umění. Leo Kraft je vůči němu skeptický, nevěří mu, Anna Matoušková s abstrakcí – geometrickou abstrakcí – jak sama říká, nepracuje. Takže kdo ví, jak to všechno vlastně je. Děkuji za pozornost.