Babička umřela, když mě bylo 12 let. Ke konci života to byla fyzicky zdecimovaná žena, která přišla kvůli cukrovce o obě nohy a musela zažít ukrutné bolesti. Přesto si vzpomínám na její prozářenou tvář, která odrážela smíření s osudem naplněné jakýmsi vyšším vědomím či blíže neurčenou vírou. A pamatuji si také na její neuvěřitelně zapatlané brýle a konečky prstů ztvrdlé od lepidel, kterými v poslední fázi své tvorby lepila na papír saténové květy. To, co babičku v posledních desetiletích jejího života sytilo a co z neuspokojené, rozhárané stárnoucí ženy udělalo onu laskavou, klidnou a vyrovnanou bytost, byla totiž právě tvorba.
Zamlada Anna věnovala veškerou svoji energii svým třem dětem. Děti byly alfou a omegou jejího bytí, a když odrostly a začaly její péči vzdorovat, vytratil se jí smysl života. Cítila se nenaplněná. Jak vzpomínal můj táta, soužití s ní bylo v té době eufemisticky řečeno složité. Se starším bratrem Slávou tenkrát dostali spásný nápad. Na půdě (nebo ve sklepě – to nikdy nevím) našli staré desky plné olejomaleb, které Anna namalovala ještě za svobodna. A protože Sláva tenkrát studoval medicínu a táta se chystal na sochařinu, napadlo je naordinovat mamince cosi jako auto-arteterapii. Ujalo se to. Anna začala malovat nejdříve realistické květiny, ale i ty už v sobě nesly první fantaskní prvky. Skutečnost ji ale přestala velice brzy uspokojovat. Její imaginace náhle vytryskla jako nezadržitelný gejzír. Anna vstávala brzy ráno, před rozedněním, dokud rodina spala, a za poslechu hudby nahazovala mohutnými gesty první obrysy svých budoucích biomorfních zjevení. Přes den je pak precizovala a vykrývala tisíci detailů, z nichž každý by vydal na samostatný motiv obrazu.
Tato exploze tvořivosti nastala v roce 1960, kdy bylo Anně 52 let. Od prvotních temperových maleb přešla záhy k pastelu, který umožňoval prosvětlení plochy. To se pro ni stalo charakteristické a vneslo do jejích kreseb prvek až posvátného vyzařování. Pastel doplňovala nejprve detaily kreslenými tuší, kterou později nahradila propiska. Právě z tohoto období tedy z přelomu 60. a 70. let pocházejí kresby na této výstavě. Původně mohutné formy se staly subtilními, přízračná astrální květenství začala připomínat precizní kresby spiritistických médií. Ostatně, mezi mediumniky bývá Anna často zařazována a to přesto, že se spiritistického hnutí nikdy neúčastnila. S medijními tvůrci ji spojuje ale tvůrčí automatismus i výtvarné tvarosloví: jako by společně s nimi čerpala ze sféry idejí, která je přístupna jen lidem, kteří prostřednictvím tvůrčího – nebo jiného – transu dosáhli vyššího poznání, které je „normálním“ – tedy netvůrčím - smrtelníkům navždy odepřeno.
Další kategorie, do které bývá dílo Anny Zemánkové zahrnováno, je art brut – neboli surové umění – umění, které je zcela spontánní, vyvěrající z neodkladné vnitřní nutnosti, umění, které se nechce ničemu podobat, protože se ani za umění nepovažuje. V rámci této kategorie vymyšlené francouzským umělcem a teoretikem Jeanem Dubuffetem se dílo Zemánkové dostalo do všech významných světových muzeí, která jsou této tvorbě zasvěcena.
Terezie Zemánková
Na závěr bych ráda ocitovala krátké úryvky z textů dvou teoretiků art brut – francouzského historika Manuela Anceau a amerického badatele Randalla Morisse:
Její prsty se zabořily do země a nechaly vytrysknout pramen proroctví. Srdce, pohlaví, duch a duše se staly jedním. Anna měla potřebu dobrat se podstaty tohoto pramene. Nevěřím, že by jejím cílem a obsesí bylo malovat květiny. Ve skutečnosti sochala samotnou matérii květin… připomíná sochaře, který v závrati z erotické síly svých plastik přes ně přehodí závoj. Anna z tohoto závoje uměla vytvořit oděv tak okázalý, že zůstáváme ohromeni nad odvahou této ženy, nad její úporností a nadšením, které nezmařilo dokonce ani bolestné roztříštění jejího vlastního těla.
Potud Manuel Anceau
Každý tah je veden tence jako nerv v zubu, každá čára je opakována znovu, jako by se měla ukonejšit a dosáhnout rozměru modlitby, mantry, či konce někdy zodpovězené, někdy nezodpovězené otázky…. Při pohledu na její kresby cítíme bolest či radost, aniž bychom nutně věděli proč. Takové umění přesahuje bezprostřední osobní rovinu, a letí vzhůru jako velebení skřivanů, stává se obecně posvátným. Dílo Zemánkové je křik poslaný praotcům - a poslaný praotci, kteří tu byli před ní a jsou tu nyní. Její kresby můžete slyšet, pokud se jim dostatečně otevřete. Anna přidala k hudbě svoji vlastní instrumentaci, zvuky hmyzu sílící až k deformaci, zvuky trnů a ostnů, zvuky vzduchu, jak se spojuje jako atomová energie s barvou.
Napsal Randall Morris