Obrazy Romana Hudziece pro mne mají zvláštní přitažlivost. Na jedné straně se napojují bez jakékoliv spekulace na svůj vjem, na svoje téma – je jím třeba souboj přírody se zbytky industrie, což představují krásné obrazy z konce 90. let (Altán, Přepravník, ale i pozdější Pila), obě strany tu jsou v jakémsi absurdním vztahu, který už patří k naší dnešní zdevastované městské civilizaci. O co bezútěšnější je tento stav vedle o půl století starších poetických obrazů Skupiny 42 ! Přesto i ty Romanovy obrazy v sobě mají stále silnou nostalgii po tom, co existuje stále v nějaké fakticitě. Za chvíli se možná budeme nořit už jen do virtuální reality na způsob hvězdných válek nebo simulací v podobě jurských parků. Nastane čas pouhých obrazů obrazů a našich simulovaných existencí ? Baudrillard se touto cestou ostatně už zabývá. Pak jsou tu malířovy keře, cesty, houštiny. To všechno patří do náporu vněmů, k nimž patří i ale jeho Architektury. Obrazy tohoto cyklu vnímáme nejdříve jako chladné geometrické struktury, chlad je tu podpořen i přiznaný i plochami sololitové desky, vzápětí si ale uvědomíme, že jsou to třeba kryty plynových odkuřovačů, které ničí fasády domů, jsou to vypuštěné bazény, jsou to opět fragmenty reality, jimiž se ale zabývá jenom jako možnostmi obrazu.
Tady myslím je ten zajímavý paradox jeho tvorby – na jedné straně umělcovo přivázání k realitě, která je stále neodbytná a pro něj asi bude neustále, a zároveň na druhé straně vyvázání se z té otročiny vidění tvorbou obrazu. Keře víc než odkazy k biblickým hořícím keřům jsou náznakem struktur s jejich smyslovou kvalitou, strukturou se světlem. Světlo má ovšem zvláštní povahu, je jakýmsi osvětlením nebo nasvícením, z něhož zůstává struktura houštiny jako nějaká kulisa jeviště. Některé jeho obrazy nebo kresby tvoří scény s realitou, která je trochu fantomatická, filmově přízračná, ale i obrazy industrií nebo houštin jsou jakousi scenérií se zvláštním napětím jako scéna, která čeká na příběh a nebo ji nějaký příběh už opustil.
U Romana Hudziece má podle mne obraz ještě jednu zvláštní kvalitu. Malíř je člověk silně citový (což má svoje úskalí)a zároveň situační ironik, člověk distance od různých úskalí.. Někdy mně přijde, že jeho obrazy jsou nějakým způsobem obrany proti vlastní emotivnosti, realizací odstupu, zrovna tak jako obrazy samy jsou odstupem od všežravé skutečnosti. Tak vnímám i vystavený soubor, který se jmenuje Les. Na jedné straně zůstává oblíbenou houští, na druhé straně je zatím nejkrajnější formou hříčky. Hříčkou s fantasmaty, které mají přídech surreálna, ale poetika surrealismu mu není blízká. Je ale také hříčkou s materiálem. Celá snová projekce se odehrává na černých plochách sametu, který docela dobře sugeruje noční stavy mysli. Asi je dobré, když si člověk nějaký ten sen zapamatuje a zapíše. Podle Freuda tak unikne jeho tíživosti. Následné obrazy se zase znovu obracejí k houštinám, k barvě, ke skrytému zápolení se světlem, tedy znovu k obrazovosti, tedy k typickému hudziecovskému paradoxu.