Cyklus pěti pohybových obrazů Martina Sochora, nazvaných „Muž, který se vrátil“, evokuje stejný počet životních postojů, promítnutých do určitých lidských povah.
Jako absolvent francouzské mimické školy zvládá Martin Sochor díky svému školení v proslulé škole Marcela Marceaua skvěle technické tvarosloví „tělesného mimu“ (mime corporel) a přirozeně ovládá i postupy svého slavného učitele. Jeho přístup ke ztvárnění úkolu na uvedeném cyklu je však osobitý, a to tehdy, když použije něco z francouzského dědictví – na to je příliš Čechem a navíc mužem své doby. Nejde jen o jemný humor, který jeho kreacemi prosakuje, o určitou básnivost celkového pojetí, ale také ironii, mužnost i touhy svých domácích současníků.
Takové cíle už totiž technika jako taková nezajišťuje. Sochor je totiž vedle svého perfektního mimického vybavení také hercem – a jemnost, hloubka postižení lidské psýchy, kterou chce zobrazit, sugestivita psychických otřesů anebo radostných chvil, jež jeho hrdinové zažívají, je v jeho autorském pořadu postižena hereckými prostředky. Odtud také naléhavost jeho gest, umocněná ještě fyzickým nasazením v míře, jakou na našich jevištích vídáme jen zřídka.
Jako mim je osobností v českém prostředí zcela ojedinělou. Je mim – herec, a kdybychom chtěli přece jen nalézt ekvivalent, který by se blížil povaze jeho umění, pak jde o pohybovou kreativitu, odpovídající umění Jeana Louise Barraulta – mima a herce, někdejšího spolupracovníka otce moderních pohybových umění E. Decrouxe, ale také pozdějšího tvůrce totálního divadla, který stvořil velkou éru moderního francouzského divadla.
recenze divadelního představení „Muž, který se vrátil“, které se konalo 30. 9. 2006 v divadle Komedie v Praze v rámci festivalu Mimraj 2006
PhDr. Ladislava Petišková