1. 4 — 6. 4
Třetí představenou legendou byl od 1. 4. Ján Mančuška.
„Jano měl bledou kůži a hodně pih, jeho oči byly černé a vousy i vlasy temné jako havran. Měl krásný hlas.“
„Byl silný a plachý, měl v sobě zakódovaný čas.“
„Jano občas mňoukal a říkal si Panter.“
„Janův smích byl hluboký, někde z břicha. To mi potvrzovalo, že není Čech, ale Slovák.“
„Občas jsem k Jankovi vtipkoval, že ať hraje na kytaru co hraje, vyjde mu z toho vždy Santana.“
„Jano začínal u Jitky Svobodové na Kresbě, jeho uhlové kresby na papíru mi připomínaly malby z jeskyň. Jano měl v sobě něco pravěkého.“
„Nesl si taky zátěž ze střední školy z oboru Nábytek, kde se rýsovalo a používaly se zelené průsvitné šablony s písmem – proto v jeho tvorbě to technické písmo a průhledy přes dřevotřísky.“
„Asi v devadesátém čtvrtém měl Jano silnou potřebu vytvářet a sbírat ‚dílečky‘, z těch pak sestavovat skupinky. Ty pojmenovával a dělal z nich věci, těm věcem občas říkal mapky, jindy čárečky nebo angažované ďubky.“
„‚Ti duchové, které čmáral, když k nám přešel z Kresby, měli stejnou tvář, jako ona vosička na pohřbu, která vytrvale stála ve vzduchu a zblízka mi hleděla do očí.‘ ‚Vosičku si vybavuji, bylo to zvláštní, protože ten den byla ještě velká zima, a vosička poletující jako dron mezi námi truchlícími působila jako zjevení-spojení.‘“
„Na Grafice 2 kreslil stylizované kostřičky, žebra jak mašličky, a myslím že to bral hodně existenciálně, až mysticky.“
„Nedal si od nás ty duchy vymluvit, avšak po letech mi říkal, že to my jsme ho do nich tlačili. Jakoby období na Grafice 2 pak další prací popřel, vědomě potlačil, i když mu tam ty věci druhým koncem nutně zase vlezly.“
„Výstava v Havelce s těmi skvělými akvatintami je o téhle jeho odmítnuté a překonané vývojové větvi.“
„Jeden rok se mi zdálo, že v ateliéru všichni dělají tahy navíc, tak jsem vylepil nad dveře heslo ‚Čistota‘. Jana to strašně naštvalo, vlastně jsem nikdy přesně nepochopil proč. Možná mu to připadalo bombastické. Později ale mezi českými umělci právě on dosáhl toho umění vyčistit dokonale svoje tahy.“
„Jano viděl, že dělám ve škole dřevořez a divil se, že to někoho ještě může zajímat.“
„Už po škole a slavnej přišel nečekaně na Grafiku 2 a drsně sejmul studenty, že jsou ignoranti, když nečtou umělecké magazíny a nepracují na prosazení své práce. S Jakubem Romanovem se kvůli tomu málem poprali.“
„Jano chtěl moc něco vynalézt – a to popření, o kterém mluvíš, bylo součástí vědomého rozhodnutí, že do toho šlápne, že musí. Mělo to podle mě souvislost s křehkostí jeho těla.“
„Kolikrát jsem měl pocit, že Janovým hlavním zájmem je pracnost, jak si ji vyřešit, jak ji odlehčit, jak ji rozebrat dělením nebo odmocňováním.“
„Chodili jsme po Praze s velkým obrazem, který jsme s Janem spolu namalovali. Byla na něm ložnice s postelí, nočním stolkem a lampou na čtení. Sloužil jako pozadí, na kterém jsme natáčeli lidi. Dělali jsme to tak, aby o tom ty lidi nevěděli. Třeba dvojici na lavičce.“
„Pamatuju si Janovu myšlenku: Židle má nohu, ale taky noha má židli.“
„Jano byl náruživý vypravěč; v pozadí jeho banálních nebo bizarních historek měl člověk vždycky tendenci hledat nějaký hluboký význam.“
„Byl dobrý joker… Ve svých obrazech a věcech byl ale vážný, i když to bylo děláno třeba ze slámek či čistítek do uší.“
„Tenhle Janův vtip se čas od času snažím někomu odvyprávět, abych zkusil, jestli si po letech nějak poradím s rozpaky, které jsem zažíval, když mi ho kdysi vyprávěl on: ‚Ťuk, ťuk.‘ – ‚Kdo tam?” – ‘Já.” – "Já???”“
„Jednou mě vzal s sebou do Bratislavy. Obědvali jsme na zahradě s jeho mámou, bratrem, Petrou a jejich čerstvě narozeným dítětem. Mám odtamtud několik videí. Připravovali jsme tenkrát společnou výstavu ‚Láska‘.“
„Potkala jsem ho v kavárně někdy na jaře, naproti škole, kam chodí jeho dcera, seděli jsme a povídali si. Pak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. Za chvíli ho vidím zase běžet ke mne: ‚Omylem jsi zaplatila moje kafe!‘ Po chvíli přesvědčování, že nic platit nemusí, jsem prohlásila, že tedy příště zaplatí on, však se tu budeme potkávat často.“
„Teď na výstavě Loni v Marienbadu v Rudolfinu měl v poslední místnosti svou instalaci – video Odlesk v nábytkové zástěně. Stála jsem tam a v přítmí tam reálně prošla žena z toho videa. Kustod ke mně přiběhl: ‚Je to ona, je to ona?‘ Žena procházela s úsměvem místností bez zastavení, kustod v patách za ní, ještě ji pak obdarovávali katalogem a klaněli se, ona se jen nahlas hezky smála. Na okamžik tam zhmotnila Mančuškův obraz, byla jsem šťastná, že jsem byla u toho!“
Ján Mančuška se narodil v roce 1972 v Bratislavě, v letech 1991–1998 studoval AVU v ateliérech Kresba, Grafika 2 a Malba 2.