Krajina a prázdno

(k obrazům Jiřího Mědílka)

Dámy a pánové, dovolím si uvést obrazy Jiřího Mědílka krátkou chválou prázdna. Dobrý důvod k tomu dává sám autor – neboť si pro svou výstavu zvolil poněkud zvláštní název: který na pohled ve vystavených obrazech nemá velkou oporu – jako by nás chtěl přimět, abychom tu hledali něco jiného, než vidíme, jako by nás chtěl přimět k meditaci o tom, co nevidíme.

Bod samozřejmě – s odkazem na klasickou perspektivu – může znamenat místo, odkud se na krajinu díváme – když ale Jiřímu Mědílkovi budete jeho krajiny dlouze chválit, začne se trošku ohrazovat, že to vlastně krajiny nejsou. A opravdu – pokud tyto obrazy chceme vidět jako krajiny nebo interiéry, musíme se dívat zevnitř své zkušenosti a takříkajíc oba pohledy spojit. A pak už je možná lépe říci, že onen bod, z nějž se prostor rozvíjí, není ani vně ani uvnitř, nýbrž v prázdnu – před rozdělením.

Západní kultura nemá k prázdnu příliš dobrý vztah – jako bychom příliš chtěli něco chytit, něco vidět, a nějak všechno pojmenovat. A i když pojmenováváme neviditelné nebo pojmové věci, volíme raději pozitivní, plná pojmenování. Prázdno vzbuzuje hrůzu, věci komplikuje a jaksi předem je špatné. Ačkoli věci jsou naopak: prázdno je tím, co nejen všechnu plnost předchází, co rodí nové a přijímá ke spánku staré, co se třese všemi možnostmi, ale také tím, co ve všem přebývá, co oživuje a co poskytuje nejvyšší rozkoš klidu. Opravdové pochopení prázdna musíme hledat spíše v čínské kultuře:

Dosáhnout vrcholu prázdna!
Požívat plnosti klidu!
V společném procesu rodí se všechno tvorstvo,
a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět.

... píše Lao-c‘.

Chyba je možná v tom, že prázdno chápeme příliš konkrétně, hmotně - jako nějakou velkou díru, nebo jako abstraktní nicotu. Prázdno je ale neviditelně přítomno ve všem okolo. Nebýt prázdna, žili bychom ve světě eleatských aporií, Achillés by nemohl předhonit želvu, ani by se nedokázal rozběhnout, a letící šíp se v takovém světě nemůže pohnout z místa, protože není prázdno, které by jej přijalo.

Nehledejme tedy nějakou „velkou díru“ někde na počátku nebo někde na konci. Všimněme si, jak subtilně, neviditelně je prázdno vždy uprostřed, v samém středu skutečnosti – pokaždé jinak, vždy s jinou „chutí“ – ale pořád prázdno. – Stačí jen vzít místo – každé místo je jiné, je prázdnem jedinečného tvaru - vždy ale připravené přijmout – můžeme na něm stanout, můžeme jím projít, můžeme se těšit jeho světlu… Což je lépe „vidět“, když narazíme na nepatřičně přeplněné, pokažené místo – nemůžeme tu stát, spočinut zrakem – a leckdy to může být právě díra, jíž je místo přeplněno… Ale i my sami jsme nanejvýš prosycení prázdnem – lidská ruka není nic jiného než hmatající, uchopující prázdno... Lidské myšlenky se potřebují odvíjet do volného prostoru... A konečně i naše činnost spočívá do značné míry v tvoření prázdna – od bot přes nádoby až po složité stavby...

Pro krajinomalbu i interiér má prázdno nejvyšší důležitost. Neboť malovat místa znamená otevírat prázdno. Traduje se, že jistý učenec přivedl ke Casparu Davidu Friedrichovi dvě urozené dámy, postavil se k jedné malířově krajině – na níž byla zachycena horská krajina v mlze – a začal chválit ten krásný a hluboký obraz moře – až Friedrich uraženě ukázal na vrcholky hor a obraz odnesl pryč; jiný návštěvník prý ve Friedrichově ateliéru vzal ze stojanu jakýsi výjev s mořem, otočil jej vzhůru nohama a obdivoval oblaka, jako by to byly vlny.

Zmatenost diváků možná nezpůsobila jen jejich nevnímavost nebo nedovtipnost, protože Friedrich, jak dokládají i jiná svědectví, začal do krajinomalby v nebývalé míře a nebývalým způsobem vnášet prázdno – vypouštěl střední plán obrazu, omezoval detaily v popředí takže diváci se neměli čeho chytit – a místo aby se pustili do prázdna, které jim obraz otevíral, hledali něco známého, o co by opřeli pohled. Zároveň tím Friedrich naplno a bezprostředně otevíral určité jádro krajiny či prostoru, které u takového Clauda Lorraina ještě zůstává pěkně zarámované.

Obrazy Jiřího Mědílka jsou ovšem někde jinde, nemá v nich především roli nekonečno, přímo naopak. S Friedrichovými obrazy ale mají společné ono odebírání nepodstatného. Jiří Mědílek má dar určité dialektické rovnováhy – když se zamyslíme – odebírá všechno, co lze odebrat a končí právě tam, kde už by krajina a zmizela v abstrakci. A dokonce – řekl bych - dělá i ten poslední krok – kdy si musíme připustit zmizení krajiny…, kdy musíme připustit, že to není krajina, nýbrž abstraktní konstrukce. A přesto krajina nemizí, zůstává tu konkrétní prázdno po krajině, prázdno, které v ní skutečně je – a stačí nepatrný příspěvek našeho pohledu, přítomnost na tomto místě – a velmi konkrétní krajina se z prázdna zrodí... Možná v některých z těchto obrazů prostě a bez okolků oslovuje aura prázdna, jistá radost prázdna… Onen bod, neviditelného a všudypřítomného počátku…

Víc než všechna krásná místa, pitoreskní detaily je možná prázdno, které krajinou vane, které ji drží pohromadě – a které je víc než jakákoli malebnost míst. Protože z mnoha navštívených míst, z mnoha momentek zbývá jistý pocit prázdna – dotek oné nezachytitelnosti živého prostoru – a každý záznam nutně vyvolává melancholii pomíjení. Jiří Mědílek jde z opačné strany, obrací onen melancholický čas vlastní fotografii – hned od počátku odebírá všechno malebné, jednotlivé – bere i nekonečný horizont, takřka násilím nás zastavuje a přivádí k místu, z nějž krajina může povstat do přítomnosti. Všimněme si tu nakonec oněch nových aktivních tvarů a barev, které jako by někdy překrývaly ustupující pozadí: vyrážejí z prázdna do přítomnosti, bez kontextu, jejich oblost se nadouvá rostoucí plností…

Dovolte na závěr báseň Rogera Gilberta-Lecomta:

Prázdno ze skla

Palác se zdmi
větru

Palác jehož věže
jsou z plamene denního světla

Palác z opálu
vprostřed zenitu

Tam pták tvořený bezbarvým vzduchem
v rychlém letu

Nechává bílý pruh
v černém prostoru

Jeho let kreslí znak
znamená nepřítomnost

Josef Hrdlička